Utrpení 3

23. srpna 2011 v 15:12 | Misu-chan |  Utrpění
Tááák po dlouhé pauze kterou jsem si nedobrovolně udělala přidávám další díl Utrpení :D no snad to někdo čte :D


Byl to už měsíc, co jsem u Itachiho a za tu dobu jsme se dost spřátelili. Bylo tady fajn, ale stýskalo se mi po mém starém domově. Jo … domov. Pomyslela jsem si ironicky. Bylo to peklo na zemi nic víc. A to jak se ke mně všichni chovali. Rychle jsem zatřepala hlavou, abych zahnala vzpomínky a podívala se na Itachiho, který do mě něco hustil. "Ty mě ale vůbec nevnímáš!" zamračil se. "Promiň, zamyslela jsem se." pousmála jsem se. " Jo to jsem si všiml. Ptal jsem se tě, jestli nechceš pomoct s tréningem." Nechápavě jsem se na něj zadívala. " Neměj mi to za zlé, ale tvoje schopnosti v boji jsou přímo otřesné. A ty si velice nadaná konoichy tak mně napadlo že by jsme to trošku rozvinuli co ty na to??" usmál se na mě. Pochybovačně jsme se na něj zadívala "Nevím, jestli to má cenu." "Notak Hin věř si trochu" povzbudivě se na mě podíval. " Věř mi, společně to určitě zvládneme. Teď se nasnídej a pak při za mnou na palouk." zvedl se, a aniž by počkal na odpověď odešel.


Došla jsem tam chvilku po něm. Zrovna kolem stavěl terče. No bezva budeme házet. Nic lepšího jsem si nemohla přát. Povzdechla jsem si a šla blíž k němu. " Hele Itachi já vím že mně budeš chtít naučit hodně věcí ale tohle nás učili i na akademii. Nechceš přejít já nevím třeba k boji a tréninku nějakých jutsu? To se mi bude hodit víc než házení kunai a shurikeni." " To ano. Ale já tě chci naučit vše od základů. Totálně předělat tvůj způsob boje. Takže budeme postupovat krok po kroku." Ušklíbl se. Jako by spolkl všechnu moudrost světa. Pomyslela jsem si, ale na hlas jsem si říct nic nedovolila. "Teď pojď sem a tref tady ten terč" ukázal na jeden a já tam hodila kunai. "Jak jsem si myslel, tvoje základy jsou otřesný a to jsem poznal z jednoho hodu." řekl zamračeně a postavil se za mě. " Musíš si stoupnout tak aby ti ramena určovala směr kterým kunai poletí. A bez dlouhýho zaměřování hodit. Prostě se podívat na jedno místo a tam to hoď." Jak řekl, tak jsem taky udělala. Dost mě překvapilo, že jsem trefila místo který jsem trefit chtěla a to střed. " Vidíš je to lehký. A teď znovu."


Tímhle jsme zabili celej den. Výsledek byl ale víc než uspokojující. "Výborně Hin. Teď si jdi odpočinout. Zítřek bude mnohem namáhavější." řekl a šel posbírat terče, kunaie a shurikeni který se váleli všude okolo. Pouze jsem přikývla a šla se k jezeru rychle opláchnout a hurá na kutě. Z nějakého důvodu jsem ale nemohla usnout. Bylo mi divně. Jako by se něco stalo, něco moc zlého a pro mě dost důležitého. Povzdechnu si. Najednou se otevřou dveře a do nich vejde Itachi. " Jak to že nespíš?" "Promiň, nemůžu usnout, mám pocit jako by se něco stalo" znovu jsme si povzdechla. " I kdyby se něco stalo je to jedno, teď se tím nezabírej a spi." " Ok … dobrou!" usmála jsem se a zavřela oči. Pak už jsem jen cítila jak si ke mně Itachi lehá a ponořila jsem se do říše snů.


Když jsem se další dne probudila Itachi tam nebyl. Vstala jsem z postele a přečetla jsem vzkaz který byl na stole.

"Jsem na misi. Vrátím se nejdřív za dva dny tak pilně trénuj.

Itachi"

Pousmála jsem se a dala se do tréningu. Nejdřív jsem házela na terč a pak začala posilovat ruce klikama. Když jsem se nemohla na rukách zvednout, začala jsem běhat. A tak pořád dokola dokud jsem nepadla únavou. Tak tomu byli i další dva dny. Snažila jsem si co nejvíce zlepšit kondičku. Protože to co jsem předváděla před tím, bylo víc než žalostné. A já sama si to moc dobře uvědomovala. Jen tak tak jsem se po náročném dni dostala do postele a okamžitě usla. V noci mě však probudilo otevírání dveří. Automaticky jsem šáhla po kunai a aniž bych si cokoliv promyslela, hodila jsem ho na vetřelce. Jak mě překvapilo, že z toho vetřelce se vyklubal Itachi. Rozsvítil světlo a naštvaně se na mě díval. "Zbláznila jsi se?!" zavrčel. " Ne já promiň" přiskočila jsem k němu s tím, že mu ošetřím ránu. " Já to radši udělám sám" znovu zavrčel a posadil se na postel, kde si začal léčit tu ránu. Smutně jsem se na něj koukla, a aniž by si něčeho všimnul, jsem se vypařila. Šla jsem k jezeru. Bylo to jediné, místo kde jsem tady mohla přemýšlet. Sedla jsem si na břeh, bradu jsem si opřela o kolena a zadívala se na klidnou hladinu jezera. Ztekla mi jedna slza a po ní další a další až jsem se rozbrečela úplně. Nakonec jsem vyčerpáním znovu usla.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anet Anet | Web | 19. listopadu 2011 v 15:33 | Reagovat

Skvělé, bude pokráčko? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama