Utrpení 1

1. července 2011 v 23:22 | Misu-chan |  Utrpění
Tak je tu první díl mojí povídky . Doufám že se bude líbit ^^

Záchrana?
Běžela jsem lesem. Jenom tam sem se poslední dobou cítila trochu v bezpečí. Moje dlouhé tmavě modré vlasy mi spadly do očí. Rychle sem je odhrnula, abych viděla na cestu a běžela jsem dál. Snažila jsem se dostat od místa, kde jsem už 15 let zažívala tolik bolesti. A poslední dobou to bylo ještě horší. Můj otec mně často bil jen kvůli tomu že jsme mu neřekla o misi. Nebo že jsem neuvařila. Snažila sem se mu bránit ale bohužel je silnější než já, a vždycky byl. Zastavila jsem se na malém paloučku, abych si oddychla. Toto místo ve mně vyvolalo tolik vzpomínek… bohužel ani jedna nebyla nijak pěkná.

Vzpomněla jsem si co se tu odehrálo před necelím měsícem a rozbrečela sem se. Tolik to stále bolelo. Doufala sem že aspoň on by mi mohl věřit, ale přepočítala jsem se. Hrál si na kamaráda, ale přitom mně za mými zády pomlouval s mýma ostatníma "kamarádama" . Když sem se to dozvěděla, utekla jsme domů. Ale tam to bylo ještě horší. Otec na mně křičel, že sem neschopná, a že kdyby mohl tak mně okamžitě vydědí. Dokonce sem zaslechla i větu že sem se neměla nikdy narodit, ale to se ztratilo pod přívalem ran, které jsem přitom dostávala. Na týden sem díky tomu zůstala v nemocnici., a to jen kvůli tomu, že jsem naivní malá a ubohá holčička. Vztekle jsem uhodila do stromu. Posadila jsem se na zem a hlavu jsem zabořila do dlaní. Tolik to všechno bolelo. Chtěla bych zapomenout…. ale to mi asi nebude dovoleno….
,, Konečně jsme tě našli." uslyšela jsem známí hlas - Neji. ,,Takhle utíkat to od tebe nebylo moc pěkné Hinata-sama!!" ušklíbl se a jednu mi vrazil. Bolestně jsem si chytla tvář. Rozhlídla sem se, ale nikdo z přihlížejících mi nepomohl, spíše se mi pošklebovali. ,, Hinata-chan neměla by si se tu potulovat sama. Víš, mohlo by se ti něco stát." ušklíbl se Naruto. Smutně sem se na něj podívala. ,,Prosím nechtě mně." zašeptala jsem, ale to v nich vyvolalo jen vlnu smíchu. Znovu mi začali téct slzy. Nedokázala jsem je zastavit. Musela jsem vypadat uboze. Naruto mně chytl za vlasy a zvedly do úrovně svých očí. ,,Táhni odsud!! A zapomeň na naši vesnici! Nikdy se tam nevracej!! Rozumíš??!!" zařval a pak se mnou švihl o zem. Nebyla jsem schopná slova a tak jsem jen přikývla. Poslední co jsem viděla byla Narutova noha před mým obličejem.
Když jsem otevřela oči, ostré sluneční paprsky mně je donutila zase zavřít. Po nějaké té minutě si moje oči konečně přivykli na slunce a já se mohla podívat kde to vlastně sem. Byla jsem v jakési chaloupce. Byla prostá jedna postel, na které jsem ležela, skříň, stůl a dvě židle a něco co připomínalo linku a umyvadlo. Ztěžka jsme se posadila a dnes už podruhé mně čekal šok. Byla jsem úplně nahá! Deku, pod kterou sem ležela, jsme si přitáhla až ke krku. Fakt že jsem nahá mi potvrdil to, že mně doopravdy někdo zachránil. Neměla jsem čas přemýšlet, kdo to byl, protože zvenčí se ozvali kroky. Dveře se otevřely a v nich stála osoba oděná do černého pláště z rudými mraky, a se slaměným kloboukem na hlavě, díky němuž jsme mu neviděla do obličeje. ,, Tak už jsi konečně vzhůru?" Ozval se ledový hlas. Přitiskla jsem se ke stěně. Věděla jsme co je zač… nebo spíš co je zač organizace do které patří. Ani trochu se mi nelíbilo to že se ke měn pomalými kroky přibližoval. ,, N-nepřibližuj se!" vyjekla jsme vyděšeně ale s ním to ani nehlo. ,Snad se mně nebojíš maličká?" Sundal si klobouk a já konečně mohla pohlédnout do tváře tomu kdo mně zachránil… nebo spíš nezachránil?
,, I-Itachi Uchiha.." zašeptala sem vyděšeně. Itachi je sen pousmál a došel až ke mně. Jsem poctěn že si pamatuješ mé jméno." ušklíbl se a natáhl ke mně ruku. Okamžitě jsem uhla. "Neboj se… já ti nechci ublížit. Jen bych rád zkontroloval tvoje zranění." znovu se ušklíbl. Zamyslela jsem se a opatrně přikývla. ,, Dobře, tak se otoč." zašeptal. Otočila sem se k němu zády a už jen cítila jek mi rukama lehce sklouzává po zádech a bocích jak se mi snaží co nejopatrněji sundat obvazy. ,, Kdo ti to udělal?" zeptal se když uviděl moje záda plná jizev. Zaváhala jsem. "Můj otec…" zašeptala jsem a sklopila hlavu. Okamžitě přestal. "C-cože? tohle ti udělal tvůj otec?..." Opatrně jsem se mu podívala do tváře a spatřila tam údiv. Zdálo se mi e sem tam zahlídla a lítost a zlost ale to se mi nejspíš jenom zdálo. ,, Ano.. to byl on". Opatrně mi přejížděl po mích jizvách na zádech. Bylo to příjemné a tak sem jen zavřela oči. Nikdy se ke měn takhle nikdo nechoval. A tohle bylo opravdu příjemné… tak příjemné že jsem nakonec usla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anet Anet | Web | 19. listopadu 2011 v 15:25 | Reagovat

Je to bezva, ale nevěřím, že by tohle Naruto udělal. :D Ale je to povídka, autor si může postavy upravit podle sebe, takže já dávám 10/10! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama